Jak na podzimní deprese

Deprese a první pomoc

zdroj: shutterstock.com

Pokud jste se poznali ve více než dvou bodech předchozí kapitoly, měli byste uvážit revizi svých životních postojů a zvyklostí. Na depresi je nejzákeřnější její plíživý příchod, neohlásí se nám nějakým výrazným fyzickým signálem nebo přelomovým stavem. Nicméně v počínajících stádiích si ještě velmi dobře dokážeme pomoci sami, pokud ovšem opravdu chceme. A to bývá často právě kámen úrazu. Protože zatočit s depresí dokážeme pouze v případě, že se naučíme pracovat se svými emocemi, což se lépe řekne a hůř udělá. Emoce jsou něco, co se od malička učíme spíše ignorovat, než tomu přikládat nějaký zvláštní význam. Už když jsme byli děti, tak měla spousta lidí spoustu názorů na to, jak se máme cítit. Ale měřítkem vhodnosti nebo velikosti emoce je pouze jeden subjekt - a sice ten, který emoci prožívá.

Zrovna jako nám nikdo nemůže nařídit něco cítit nebo necítit, tak ani sami nedokážeme svoji emoci racionálně ovlivnit. Jistě se už každému stalo, že se nevhodně zamiloval a přátelé se mu v dobré víře snažili jeho lásku vymluvit za použití velmi racionálních argumentů. Jak moc to zlomenému srdci pomůže, ví každý dobře sám. A zrovna tak nepomůže se tvářit, že se vlastně nic nestalo nebo se obviňovat, že je to naše vina, nikdo nás stejně nikdy nebude mít rád a už si raději budeme dávat pozor, než se zase tak hloupě někomu vydáme všanc. Příklad je to sice triviální, ale dobře ukazuje, jak se často snažíme se svými pocity racionálně manipulovat, přestože výsledek je skutečně hodně pochybný. Uděláme-li to jednou, protože událost byla prostě moc bolestná a my potřebujeme získat čas, abychom byli schopni odstupu, je vše v pořádku a nemusíme hned klepat na dveře nejbližšího psychiatra. Ovšem zacházíme-li takto se všemi svými emocemi, je to na pováženou.

Tato snaha o potlačení nebo bagatelizaci emocí vychází z obecně sdíleného strachu, že pokud necháme zejména negativní emoci či bolestnou vzpomínku tak nějak na svobodě, tak nás ovládne, pohltí a my se z toho nevyhrabeme už nikdy. Ale zapomínáme, že jsme daleko víc než jen soubor emocí, pocitů a myšlenek. Jako je oceán do značné míry definován vlnami, protože ho vidíme buď klidný nebo rozbouřený, jsme i my částečně definováni svými emocemi a myšlenkami. Ale oceán je víc než vlny, vlny přicházejí a odcházejí, mění se. Oceán je neměnnou podstatou, která vůbec umožňuje vlnám vzniknout. A i my v sobě máme onu neměnnou složku, ke které se můžeme vrátit, když je nám špatně. V méně akutních případech postačí už jen to, že zaujmeme pozici pozorovatele a pokusíme se objevit zdroj negativní emoce. Dostaneme se tak z modu “já jsem svým smutkem” do “já, který jsem v tuto chvíli smutný”, což nám poskytne prostor se alespoň trochu z moci emoce vymanit.