zdroj: istockphoto.com
Mám takovou teorii: až půjdou do školy děti, které se rodí dnes, budou nejspíš muset uvést u zápisu, zda mají matku běžnou, nebo bio. Podle toho je budou rozřazovat do jednotlivých tříd.
Absurdní? Naprosto!
Matky dnes obviňují biomatky z toho, že jsou příliš alternativní a tím mohou vážně poškodit zdraví a vývoj dítěte. Biomatky zase křičí, že "běžné" matky tím, čím své ratolesti krmí, jim mohou způsobit řadu zdravotních problémů a tím zadělat na budoucí obezitu.
Obě skupiny matek přitom mezi sebou jen bojují o to, kdo je tady zodpovědnější!
A to nemá s bio vůbec nic společného. Mně je úplně jedno, kdo co jí, co na sebe maže nebo nemaže, jestli dětičkám vaří na páře zeleninu nebo smaží řízek. Je to každého věc a já se naučila věci nekomentovat.
Ale nedávno jsem si u jedné internetové “války” matek připomněla dlouho zapomenutý příběh z dětství, který bych vám ráda převyprávěla. Je to totiž definice zodpovědného rodiče tak, jak ji chápu já, nehledě na to, jestli je nebo není bio.
Celé dětství jsme pravidelně každé léto jezdili s našima na dovolenou na Lipno. Madeta, pro kterou kdysi oba pracovali, tam zaměstnancům za hubičku pronajímala takovou malou plechovou "buňku", kde jsme spali, ohřívali jídlo z konzerv, dělali si polévky z pytlíku a jedli hliníkovými příbory.
Celé dny jsme trávili na pláži a ve vodě, i když jsme se museli pořádně namazat. Máti na tom trvala a běda, pokud jsme se spálili. Také bývaly doby, kdy velkým hitem po revoluci byly margaríny, které svou chutí připomínaly umělou hmotu, ale byly údajně zdravější než živočišné máslo. Tak nám máti kupovala margaríny, abychom byli všichni zdraví. Ale jen do té doby, než si přečetla složení (a na tom si ujížděla), pak se zase ráda vrátila k obyčejnému máslu.
Nicméně zpátky k Lipnu. Jakmile se večer vylidnilo, pláže "zdobila" spoušť láhví od piva, plastových lahví, plechovek a sáčků od všeho možného. Pamatuju si, že to byla chvíle, kdy nás taťka poslal domů a začal to tam uklízet.
"Co to dělá?" ptala jsem se máti. Trochu jsem se za něj styděla. "Uklízí, co tu turisti nechali. Třídí to podle druhu a pak to odnese támhle do těch popelnic," ukázala máti na kontejnery různých barev. Tohle v mých očích bylo velké gesto malého muže. Malého píšu proto, že je elektrikářem z vesnice, která ani na google mapě není. Náš taťka vždycky věděl, že sám toho příliš nezmění. Nesnažil se tak o žádnou “bio revoluci”, ale cítil jakousi zodpovědnost za tuhle planetu a svědomí by mu nedovolilo, kdyby odpad po ostatních neroztřídil a neuklidil. Zbytek cesty domů mi pak máti ještě vyprávěla o ozónové díře a rozkladu (nebo spíše nerozkladu) jednotlivých obalů.
Většinou se "dobře míněnými radami" od našich sice řídit nemůžu, ale že mě vedli k tomu, abych přemýšlela, co si dávám do těla a o odpadu, co vyhazuju do přírody, je možná to nejlepší, co mi předali.
"Býti bio" tak vůbec neznamená, že fanaticky a bez rozmyslu kupuju všechno s razítkem "BIO", ale že v první řadě hledím na to, aby byla daná věc v přírodě lehce odbouratelná a rozložitelná. A nejzodpovědnější rodič pro mě je ten, který k tomutu přístupu a uvažování vede svoje děti.
Tak se maminky, prosím pěkně, přestaňte hádat.
