zdroj: pixabay.com
Kdybyste se zeptali lidí, kteří se zajímají o žítkovské bohyně, co je k nim přivedlo, určitě byste slyšeli z 80 % odpověď Gabra a Málinka. Dlouho nevydaná, ohmataná knížka, respektive celý svazek knih, který se dnes těžko shání a dědí jako rodinný poklad z generace na generaci. Příběh Amálie Kutinové, popisující její dospívání na Valašsku, je stále krásná vzpomínka na časy, kdy se lidé ještě tolik nehonili za prací, žili jaksi svorněji a uměli si vážit i toho mála, co jim život přinesl. Přiznám se, že mám všechny díly a občas si jimi listuji, protože nic člověka nerozveselí tak dobře jako příběh o školníkovi Cibulovi, kterému Gabra ráda měnila příjmení na dveřní cedulce. A tak měli školáci jednou školníka přejmenovaného na Celera, podruhé na Česneka atakdále.
S žítkovskými bohyněmi se valašské sestry setkávaly při návštěvě sestry a švagra a stejně jako další lidi, kteří chodili k bohyním zblízka i zdaleka, je tento fenomén lidového léčitelství fascinoval i lekal. V knize popisující prázdniny na Žítkové říká švagr dcerkám, že nezná hodnější ženu, než je jedna z bohyní. Amálie Kutinová se jim sice moc nevěnuje, ale toto konstatování je s přímým rozporem s tvrzením faráře Hofera, katolického duchovního, kterým bohyním nemohl přijít na jméno a nazýval je klamářkami. Typická byla pro bohyně silně žitá a praktikovaná křesťanská víra, mixovaná s pohanskými praktikami, což farář nerad viděl a využil každé příležitosti, jak je co nejvíce před lidmi ponížit.
Magie ze 17. století
Fascinující fenomén bohyní je prý tak starý jako sama obec Žítková, nejstarší zápisy o jejich existenci však spadají do 17. století. Do jaké míry byly bohyně schopné nebo neschopné vyléčit člověka a jestli byla jejich magie a zaříkávání, které nad návštěvníky pronášely, účinné, mi nepřísluší soudit. Je ale pravdou, že se velmi dobře vyznaly v přírodním léčitelství, znaly perfektně byliny, anatomii, dokázaly rovnat kosti, dávat zpět vyskočená kolena a byly skvělými znalkyněmi lidské duše. A tak není až tak důležité, zda věříte na věštby z litého vosku do vody. Co mě zaujalo v jedné z knih, které jsem přečetla, bylo to, že se jedna z bohyní učila, jak na sebe navazují kosti v těle člověka na zásobách zbytků skeletů, které jí poskytoval místní hrobník. Bohyně také prováděly exorcismy. Pomocí zaříkávání a bylin vyháněly zlé duchy, dokázaly od člověka odehnat uhranutí, zajistit, aby se děvčata vdala za toho, do koho byly zamilované. Anebo taky odhalovaly zloděje.
To se samozřejmě nelíbilo těm, kteří byli odhalení nebo nedodrželi jejich rady, proto se na ně sbírala mnohá udání na četnických stanicích, většina z nich byla motivována závistí, protože si lidé mysleli, že bohyně žijí „ve vatě“. Můžeme říct, že magie se nedá dělit na dobrou a špatnou, ale pokud bychom toto dělení chtěli přece jen zachovat, určitě by byly bohyně v kategorii „bílé magie“. Pomáhaly, neškodily, pokud už se některá dala na cestu zla a stala se bosorkou, snažily se bohyně pomáhat těm, kterým uškodila, jak nejlépe uměly.
Za dar, který tyto ženy dostaly, ale platily krutou daň a mnohé z nich za něho zaplatily i životem, umíraly násilně nebo ve velkých těžkostech. O institut bohyní se zajímaly všechny možné režimy. Od nacistů přes komunisty. Nacisté, na rozdíl od komunistů, sledovali jejich činění se zájmem, protože v něm hledali spojitosti s germánskou mytologií a také je našli, ale to bychom našli i s dalšími mytologiemi světa. Například i v pokřesťanštěném Rusku se dodnes nacházejí ve hrobech předků jak křesťanské, tak pohanské symboly, jakési dvojí jištění. Vedle křížku, na kterém je zezadu napsané Spas a zachraň a používá se ve slovanské verzi pravoslaví dodnes, bývají nalezeny také další amulety, kdyby to náhodou u jednoho nevyšlo.
Žítkovské bohyně jsou určitě zajímavým fenoménem pro etnology, bohužel se už ale na Kopanicích díky zásahu komunistické mašinérie a modernizaci společnosti nebohuje. Pro dnešní dobu mohou ale i tak být inspirací svou neuvěřitelnou znalostí přírodního léčení, která je dnes opět pomalu objevována.