Herec, moderátor i tanečník: Richard Trsťan

Co vy a tanec?

To je zvláštní. Myslel jsem si, že umím tancovat a teď jsem zjistil, že neumím. Rád si tak nějak blbnu, poslouchám muziku a mám z toho radost, děsně mě to baví. Chodím tancovat a zdálo se mi, že i taneční partnerky se mnou byly spokojené. Ale teď, když to má mít nějakou formu, tak teprve zjišťuji, co to ten tanec opravdu je. A to není to, co jsem dosud dělal. Opravdový tanec je neskutečně těžký.

Co vás přimělo k účasti v Roztančeném divadle?

Volal mi organizátor akce Martin Šimek, co kdybych letos zastupoval divadlo Palace. Proč vybral právě mě, to se musíte zeptat jeho. 

Asi viděl potenciál.

No nevím. Já jsem si vzal den na rozmyšlenou, volal jsem Adélce Gondíkové, která v soutěži již tančila. A ona mi říkala, prosím tě, vůbec neváhej, jdi do toho, nemáš o čem přemýšlet. Tak jsem ji poslechl, řekl ano, jdu do toho. A teď zjišťuji, co to obnáší.

Co to obnáší?

Je to úplně jiná paměť, než používáme my herci. Ta motorická a dynamická vyžaduje něco jiného než herecká. Herci mají nějaké zvyky, jak se učí text, propojují s partnerem, s rekvizitou. To mají i tanečníci, ale jsou fixovaní na něco jiného. Což já neznám. Takže moje choreografka Vanda Dětinská, s kterou tančím v páru, vymyslí choreografii třeba na pouhé čtyři vteřiny, já se to půl dne učím, a když jdeme spolu, ona udělá tu tu tu tu tu. Zatímco já přemýšlím, jak to jde za sebou. Hrozně mě to zdržuje, nemám to zautomatizované.

Je to výzva, že? Máte rád výzvy?

Proto jsem to vzal. V mém věku se už jenom díky výzvám posouvám dál. Bez nich bych stál na místě.

Vzpomenete si na největší výzvu svého života?

Asi před patnácti lety mě pan režisér obsadil do představení Dohazovač a řekl mi, že je tam muž, který se pokouší sbalit Kateřinu Brožovou. A možná ten chlápek skončí až v trenkách. Já jsem sice nebyl obézní, ale nikdy jsem nesportoval. Kluci hráli fotbal a já jsem seděl doma s knížkou. Najednou přišlo tohle a já jsem věděl, že když ta postava „balí“ ženu na tělo a ne na ty knížky, tak bych měl nějak vypadat. Začal jsem cvičit a od té doby mě to drží.

To je úctyhodný počin…

Cvičím opravdu pravidelně. Několikrát týdně jdu do fitka. Taky si říkám, že ani ty vstupenky do divadla nejsou nejlevnější a když už někdo ty peníze za to dá, tak ať vidí něco, na co se dá koukat. A jedna z prvních věcí, které mi trenér řekl byla, že osmdesát procent výsledku je jídlo a jen dvacet procent je cvičení. Tehdy jsem se začal zajímat o zdravé stravování.

Jak vypadá váš jídelníček?

Mám jeden kardinální problém, že mám rád sladké. S tím bojuju a řekl jsem si, že sladkého se nevzdám. Nemá cenu se trápit a přinášet si kvůli tomu do života deprese. Když občas zhřeším a vím, že mám jen tuhle neřest, protože nepiju ani nekouřím, tak si to můžu tu a tam dovolit. 

Jak moc se vám podařilo vypracovat postavu, mohou zkontrolovat i diváci v divadle Palace, že?

Pravdou je, že ve vícero inscenacích ve kterých momentálně účinkuji, se svlékám. Repertoár divadla Palace je zaměřený výhradně na komedie a tak mě občas napadne, jestli mě režiséři nesvlékají právě proto, aby tam nějaký ten komický prvek byl. (smích)

Pocházíte ze Slovenska, z okolí Malé a Velké Fatry. Absolutní příroda. Jste přírodní člověk?

Asi čím jsem starší, tak tím víc. Myslel jsem si, že jsem městský člověk, jezdil jsem do Prahy a toužil jsem se do Prahy dostat. Ale teď se hodně vracím za rodiči a snažím se častěji a častěji, chodím na procházky, přemýšlím a říkám si, jestli se jednou do Martina nevrátím natrvalo. 

Zajímáte se i o ekologii?

To je dnes naší povinností. Člověk má dbát o své zdraví a proto i o to, jak a v čem žije. Je na nás, abychom to tady celé nezničili. Zatím to ničíme.