Sdílejte článek z magazínu
Zadejte e-mailovou adresu toho, komu chcete článek poslat. Nakonec napište své jméno, ať dotyčný ví, kdo mu článek zasílá.
Článek už putuje dál, děkujeme za sdílení.

Biooo bez cenzury: Zpomalit dřív, než nám ujede vlak

zdroj:

Taky máte pocit, že čím chytřejší aplikace pro zvýšení osobní produktivity používáte a čím dražší školení time-managementu absolvujete, tím míň toho stíháte? Válku s časem vedeme všichni. A připadá nám, že abychom vyhráli, musíme ještě víc šlápnout na plyn a zrychlit až na samu hranici lidských možností. Jenže co když stres a úzkost z nedostatku času lze vyléčit jen tím, že naopak zpomalíme?

Vytěžit život do posledního okamžiku

Úspěšný podnikatel Jan Řežáb prý sleduje filmy zrychleně. Na plnohodnotné vychutnání uměleckého díla nemá čas. Jeho firma se jmenuje Time. Někteří lidé si osvojují techniku rychločtení, aby vstřebali významná díla světové literatury v co nejkratším čase. Víte, proč byly vynalezeny hamburgery? Aby umožnily člověku zkonzumovat ohromné množství kalorií za chůze či volantem auta. Chápete genialitu této gastronomické inovace? I čas na cestě z meetingu na meeting je přece třeba vytěžit na maximum! Pilulky nám dovolují rychle stonat, sociální sítě rychle navazovat kontakty, pornografie rychle „vyřešit” sex.

Místo na Mácháč na instáč

Mohli bychom pokračovat ještě dlouho s výčtem fint, hacků a někdy vyloženě bizarních metod, jimiž se moderní lidé snaží přechytračit božstvo, jemuž staří Řekové říkali Kronos a proti kterému ani v 21. století ještě nenašel nikdo lék. Možná tím nejabsurdnějším příkladem je způsob, jakým řada současných lidí tráví dovolené.

Koupí si letenku do exotické země, na letišti si půjčí auto a podle přesně naplánovaného itineráře s ním putují od památky k památce, fotogenické pláže k ještě fotogeničtější pláži, od jedné fancy restaurace ke druhé. Na každé zastávce rychle udělat fotku, hodit na instagram a pokračovat dál ve vražedném tempu, aby ani vteřina nepřišla nazmar. Nedejbože, že by si chtěl někdo jen tak poklábosit s místními nebo dokonce… lenošit! Lenošit na dovolené? Chvíle vyhrazené odpočinku od každodenního stresu se stávají jen dalším stresem, od kterého si člověk po návratu potřebuje odpočinout…

To, že jsme si v pracovním životě navykli vše na minutu přesně plánovat, abychom toho stihli co nejvíc, vypadá (když nic jiného) racionálně. Vyšší produktivita = víc peněz = vyšší sociální status atd. Ale proč se stejným principem necháváme týrat i při sledování filmů, čtení beletrie nebo cestování?

Nekonečno možností, pouze jeden život

Bylo by ale neempatické se této moderní pošetilosti vysmívat. Je to do značné míry daň za nebývalou svobodu, které se jako příslušníci vyspělých západních společností těšíme. Například středověký nevolník neměl moc prostoru k úvahám, jak se svým životem naložit. To před námi leží potenciálně nekonečné pole možností. Můžeme vybírat mezi školami, kroužky, zaměstnavateli, koníčky, regiony, zeměmi, vyznáními, partnery, zkusit podnikat nebo založit kapelu.

To je samo o sobě báječné. Háček spočívá v tom, že to zároveň přináší i ohromný tlak. Co když si vyberu špatně? A co když nevyčerpám veškerý potenciál, který mnou zvolené životní příležitosti nabízejí? Nikdo nechce žít s pocitem, že svůj život promarnil.

Digitální revoluce pak tohle všechno ještě vyhrotila. Díky internetu máme neustále na dosah tolik textů, filmů, hudby a informací, že bychom potřebovali 100 životů, abychom to všechno zkonzumovali. Ale máme jen jeden. Už Lva Tolstého trýznila představa, že není v silách jednotlivce obsáhnout celou moudrost lidstva. Co máme říkat my v éře Wikipedie?

Marníš-li svůj čas, nechoď mezi nás

A tak žijeme v permanentním stresu. Abychom vše stihli. Abychom nepromarnili ani minutu. Oceňujeme produktivitu a zahálka je pro nás nejtěžší provinění. Kdo pracuje 20 hodin denně a spí 4, je pro nás největší borec. Úspěšný je ten, kdo nejlépe vytěží svůj čas a k tomu i čas druhých. A neúspěch pak není jen neúspěch. Je to charakterová vada. „Málo se snažili”, slýcháváme na adresu těch, kteří nedosahují současných měřítek úspěchu. Promrhali svůj čas.

Za tenhle tlak, kterému se jako společnost dobrovolně vystavujeme, platíme poměrně vysokou cenu. Odhaduje se, že 

okolo 20 % dospělé populace v západních zemích trpí různými formami psychických onemocnění

 – nespavostí, depresemi, úzkostí, syndromem vyhoření. Pandemie covidu situaci ještě zhoršila a hypnotika s anxiolytiky se zabydlela v mnohých českých domácnostech.

Zpomalíme hned, jak budeme mít vše hotovo. Takže nikdy…

A tak není divu, že v mnoha lidech současnosti sílí touha říct dost. Není přece naší povinností produktivně zužitkovat každou vteřinu času, který nám byl dán. Knihy, umění, památky i přírodní scenérie jsou tu proto, abychom se těšili z jejich krásy, a ne bojovali o to, kdo jich zkonzumuje víc. Také práce dává mnohem větší smysl, když ji člověk vnímá jinak, než jen jako nástroj k co nejvyššímu výkonu v co nejkratším čase (a tomu odpovídající odměně). A mnozí z nás si možná v duchu říkáme: Tohle tempo se nedá vydržet, to je k zbláznění. Takže teď na dva tři roky ještě trochu přidám, abych všechno dokončil a pak si užil zasloužený klid…

Problém je v tom, že „pak” nikdy nepřijde. Nedostaví se pocit, že máme všechno hotovo. A pokud se ke zpomalení odhodláme, dost možná nás zachvátí úzkost. Uvědomíme si, že jsme na rychlosti vlastně docela dost závislí. A že zpomalit není jen tak. Jsme zkrátka „speedoholici”.

Navzdory pokusům o pomalost svět dál zrychluje

Slovo „speedoholic” na adresu moderních, notoricky zaneprázdněných lidí použil Carl Honoré, autor slavné knihy Chvála pomalosti. Ta vyšla poprvé v roce 2004 a stala se jakýmsi manifestem pomalých hnutí, která se na přelomu milénií začala šířit západními zeměmi. Vypuklo to roku 1987 v Římě protestem proti nové pobočce McDonald’s a voláním po jídle vařeném pomalu a také pomalu vychutnávaném. Následovala hnutí akcentující pomalou módu, pomalý sex, pomalou práci… Carl Honoré myšlenky pomalých hnutí systematizoval a vtělil jim literární formu. Následně pak vznikly iniciativy typu Slow Planet, ke kterému se u nás hlásí například Hnutí Duha.

Základní idea pomalých hnutí je velmi jednoduchá a zjevně správná. Dělat věcí pořádně, soustředěně, procítěně a pomalu přináší větší uspokojení, hlubší prožitky a koneckonců i kvalitnější výsledky. Intuitivně tohle přece všichni víme. „Práce kvapná málo platná”, říká staré přísloví. Nejkvalitnější vína, whisky i projekty potřebují čas, aby uzrály. Proč je tedy pro nás tak těžké zpomalit? Proč i po čtyřech dekádách pomalých hutí je velká část společnosti stále naspeedovaná?

Dokázat zpomalit totiž znamená jít hned proti několika silám. Proti spolčenskému tlaku, který oceňuje rychlost a výkon. Proti přirozené touze toho co nejvíc vykonat a odkázat budoucím generacím. Proti vlastní závislosti na adrenalinu, který je s rychlostí spojený. Proti úzkosti z toho, že drtivá většina možností a příležitostí zůstane navždy nevyužitá.

S tím je těžké se smířit. Proto se na cestu pomalosti vydávají často lidé po závažné nemoci nebo hluboké osobní krizi. Po nějakém otřesu, který jim umožní nahlédnout, jak vzácný je život. A že je mnohem lepší prožít ho hluboce a intenzivně než v nepřetržitém sprintu.

Pár tipů na cestu k pomalosti

A co dělat do doby, než k takovému zásadnímu prozření dospějete? Zkuste si pomalost ordinovat alespoň občas a v menších dávkách. Vychutnat si večeři s blízkým člověkem, vrátit se k filmu či knize, kterou máte rádi. Vyrazit na výlet bez žádných velkých ambicí. Zasadit si květiny do truhlíku, meditovat, zajít na jógu. Možná vás postupně začnou pomalé aktivity tak naplňovat, že jim nakonec přirozeně podlehnete.

A když ne? Je vaše závislost na rychlosti příliš silná? Tak se alespoň snažte minimalizovat rizika. V případě vysoké zátěže nezvyšujte dávky kofeinu a energiťáků, ale zkuste třeba směs ašvagandy, rozchodnice a hořčíku. Ostatně hořčík sám o sobě je minerál, který přispívá k vyrovnanému psychickému stavu a lepšímu spánku. Zvládat stres vám pomůže bazalka posvátná a na spaní můžete vyzkoušet některý z přírodních přípravků, konopný olej nebo třeba bylinný čaj.

Je to určitě přirozenější cesta než zahlcovat svůj organismus chemickými medikamenty. Ale stejně. 

Nebylo by lepší prostě zpomalit?

 

Zastavit se chodíme hlavně do přírody - být v přítomném okamžiku a nacházet inspiraci. Všichni si přejeme její zachování. Proto jsme se rozhodli v průběhu května pomáhat naší krajině. Propojili jsme se proto s neziskovou organizací Hnutí Duha, která se už přes 30 let zasazuje o udržení zdravého klimatu.

Jak budeme pomáhat? Organizaci věnujeme 10 % z každého prodaného produktu značky Coslys, která vyrábí ekologickou přírodní kosmetiku pro celou rodinu.

Nakupte na e-shopu a v našich prodejnách a my část výtěžku pošleme organizaci Hnutí Duha na jejich smysluplné činnosti!