Přejít na sekci článku:
O systému a odpovědnosti
zdroj: shutterstock.com
A chceme-li se o toto pochopení pokusit, musíme vždy začít sami u sebe. Protože ona rovnováha je právě stav, kdy jsme zdraví a spokojení. Začít něco řešit ve chvíli, kdy je nám špatně, je už docela pozdě. Ono synchronní myšlení totiž neznamená jen to, že se věci dějí zároveň a že tedy vše se děje současně jak na tělesné, tak na duševní úrovni, ale také to, že se tím pádem děje něco pořád. Každá myšlenka má svůj otisk ve fyzickém těle a naopak a není možné říct, co je první, je to - v pravém slova smyslu - jedno. Ale má-li být všechno Jedno, pak také logicky na všem záleží. Na tom, co jíme, na co myslíme, jak o sebe pečujeme, jakým způsobem se vztahujeme ke světu vůbec. To není o pozitivním myšlení nebo zdravé výživě - je to o odpovědnosti k nám samým a odpovědnosti za náš život a náš stav.
Stalo se velkou módou nadávat na systém a vinit ho ze všemožných nepravostí a tak trochu pozapomnělo na hlavní důvod, proč ho velká část lidí využívá (a nemusí jít jen o zdravotnictví). Protože systém z nás snímá zodpovědnost. Jakmile jdeme k lékaři s přístupem “Nevím, co mi je a co mám dělat, ale vy mi to řeknete a já to pak dělat budu”, přenášíme zodpovědnost za naše zdraví, tedy za něco, na čem jediném skutečně závisí náš život, na někoho, o kom často ale vůbec nic nevíme. Pokud bychom chtěli spekulovat na burze, tak si sakra rozmyslíme, než svěříme svoje peníze nějakému bookmakerovi a mnoho lidí do toho raději pronikne co nejvíce, aby měli nad svými penězi co největší kontrolu. Protože co kdyby o ně náhodou přišli, že ano. Naproti tomu naše zdraví nás ani zdaleka tolik neznepokojuje a tváříme se, že my přece nemůžeme nic vědět nebo udělat, protože doktoři jsou studovaní a vůbec, jsou tu od toho,aby nám zdraví zachraňovali.
Ovšem vzdáme-li se, navíc dobrovolně, odpovědnosti a tedy moci nad svým životem, logicky přichází ne-moc, tady zas to naše kauzální myšlení funguje velmi spolehlivě. Máme pocit, že nejvíc běhají po doktorech lidé, kteří jsou nejvíc nemocní, ale nemůže tomu být právě tak naopak? Nestáváme se víc nemocnými právě tím, že místo toho, abychom sami převzali zodpovědnost, zastavili se a podívali se na svůj život, jestli ho opravdu žijeme tak, aby nám to bylo ku prospěchu, tak běháme z jednoho vyšetření na druhé, protože zoufale hledáme někoho, kdo nám řekne, co máme sami se sebou dělat? Ano, v případě, že máme zápal plic, prasklý žaludeční vřed nebo rakovinu, tak už nemáme moc na výběr a nějakou návštěvu u lékaře asi absolvovat musíme. Ale je spousta věcí, malých jednoduchých každodenních kroků, které nás prakticky nic nestojí a my je přehlížíme, protože vypadají tak nicotně. Ale zapomínáme na to, že udržet se zdravým dá daleko menší práci, než se dostávat z nemoci. A že dokud nezačneme být odpovědni za svůj život ve fázi, kdy jsme zdraví, přehození odpovědnosti na lékaře ve chvíli, kdy přijde nemoc, už ničemu nepomůže. Nejde o systém. Jde o nás, protože je to náš život.
