zdroj: shutterstock.com
Máte rádi příjemnou a teplou vůni hřebíčku? Jeho aroma je s náznakem pepře a kafru, chutná lehce po ovoci ale hlavně je ostrý, pálivý a hořký. Také jste při jeho žvýkání nebo pokud jste použili éterický olej, cítili v ústech znecitlivění? Ano, kromě jiného má hřebíček anestetické účinky. Ale tyto malé sušené kvítky využívané především jako koření, umějí mnohem víc!
Hřebíčkovec vonný, také kořenný neboli latinsky Syzygium aromaticum je tropický až 20 metrů vysoký stálezelený strom s voňavými listy. Na plantážích ho ovšem nechávají dorůst do výšky nanejvýš 12 metrů. Málokdy na něm vykvetou květy karmínové barvy, protože jako koření (hřebíček) se používají ještě nerozvinutá poupata. Hřebíček je sušený nerozvinutý kalich s poupětem hřebíčkovce vonného. Jeho květní poupata se sklízí, až když se jejich původní zelená barva začne měnit v nachovou, následně se suší. Kmen hřebíčkovce má šedavou kůru, hustou symetrickou korunu a listy jsou nejdříve žlutozelené, později získávají tmavě zelenou barvu. Květy jsou uspořádány do hustých vrcholičnatých květenství nachově červené barvy. Jejich kalich skládající se ze čtyř korunních plátků, jež záhy opadají, je srostlý. Plodem jsou jedno nebo dvou semenné bobule. Možná vás bude zajímat, že dalšími názvy, jež se pro hřebíčkovec používají, jsou například caryophyllus, caryophyllum, cengke, choji, nellik, nelke, labango, lavang, nagri, kalbong, klincic, krambu, krinfud či kva.
Hřebíčkovci se daří v tropických oblastech, jako jsou Afrika, Asie, Filipíny, Brazílie či Jižní Amerika. Domovinou hřebíčkovce jsou ostrovy sopečného původu Moluky, které jsou v současné době součástí Indonésie. Do oblasti Středomoří se hřebíček dostal už před naším letopočtem. Do Evropy doputoval v období starověkého Říma, a sice po souši přes Alexandrii. Během středověku hřebíček dováželi do Evropy především arabští obhodníci. O nějakou dobu později byly Ostrovy koření podmaněny Portugalci a poté Holanďany, kteří si svůj monopol přísně střežili a aby si udrželi nadvládu v této oblasti, v roce 1629 učinili drastické opatření: Spálili všechny hřebíčkové a muškátové plantáže vyjma těch na přísně střeženém moluckém souostroví. Teprve v roce 1769 se podařilo jakémusi francouzskému úředníkovi sazenice obou rostlin, hřebíčkovce i muškátu provézt na ostrov Mauritius, a tehdy Francie založila vlastní plantáže na ostrově Réunion. Dnes hřebíček vyvážejí především ostrovy Madagaskar, Zanzibar a Pemba, spadající pod Tanzánii. Indonésie spotřebuje skoro celou rozsáhlou úrodu sama. Jen tak pro zajímavost: nejstarší spisy, jež se mj. zmiňují o hřebíčku, se dochovaly ze starověké Číny, přesněji dynastie Han, zhruba ze 3. století př.n.l. Ovšem archeologické záznamy předpokládají, že hřebíček byl známý již kolem roku 1700 před naším letopočtem v Sýrii.
Přejít na sekci článku:
Co hřebíček obsahuje za látky a jak působí na zdraví?
zdroj: pixabay.com
Prospěšnými látkami v hřebíčku jsou fenoly, fenolkarbolová kyselina, až 20 % silic obsahující eugenol a caryophyllen, třísloviny, pryskyřice, sliz, flavonoidy, olej, ale také stopové prvky, jako je železo, vápník, hořčík, sodík, mangan, selen a vitaminy A, B, C, E, K, dále kyselinu listovou, betakaroten a 3 a 6 omega nenasycené mastné kyseliny. Ještě nedozrálá poupata hřebíčku se suší a jsou využívána v podobě prášku, nálevu, éterického oleje či tinktury.
Hřebíček se již po dlouhá staletí používá jako univerzální dezinfekční a posilující prostředek v případě většiny onemocnění. Na základě zkušeností ajurvédy a tradiční čínské medicíny hřebíček povzbuzuje činnost srdce, krevní oběh, prokrvení a trávení, ale také libido. Je rovněž antioxidantem a má vliv na správnou funkci dýchacího systému. Dá se využít vnitřním i vnějším způsobem. Díky svému složení má hřebíček účinky antiseptické, antivirové a povzbuzující, dokáže tišit bolest, je skvělým pomocníkem při žaludečních potížích, včetně nevolností a zvracení. Uvolňuje křeče v trávicím traktu při nadýmání, zároveň dokáže pomoci při nachlazení, usnadňuje odkašlávání. Poměrně dlouhou dobu se hřebíček v lidovém léčitelství využívá při špatném trávení a bolestech zubů. Napomáhá i v případě, že trpíte nechutenstvím, při zápachu z úst, aftách, zácpě či při bolestech zad, zlepšuje trávení. Hřebíček dokonce umí povzbudit mysl a posílit paměť. Počítá se též k přírodním afrodisiakům.
Díky svým antiseptickým vlastnostem je vynikajícím prostředkem při infekcích, např. při nemocech z nachlazení, tuberkulóze, úplavici ba dokonce i malárii. K dalším přednostem hřebíčku patří jeho silné působení proti parazitům. Hřebíček v podobě ústní vody dezinfikuje ústní dutinu. Tinkturu můžete použít jako anestetikum v případě bolesti dásní, zubů či kloubů, čistí špatně se hojící rány. Hřebíček prokrvuje a prohřívá, proto ho lze využít ke koupelím a k masážím. Pár kapek hřebíčkové silice v aromalampě pročistí prostor ve vašem bytě, zlepší vaše dýchání a navíc jako bonus odpudí obtěžující a nenasytné komáry. Vynikajícím a jedním z nejúčinnější dezinfekčních prostředků je kombinace nálevu hřebíčku se zeleným nebo černým čajem. V této kombinaci se používá nejčastěji k výplachu střev při úplavici a zánětech střevního traktu.
Co se týče kontraindikací, nedoporučuje se dlouhodobé a nadměrné užívání hřebíčku, jelikož hrozí riziko poškození sliznice dutiny ústní. Při zevní aplikaci by měli být opatrní jedinci s citlivou pokožkou, protože by mohlo dojít k výskytu kožního zánětu. Rovněž byste měli být opatrní s koncentrací hřebíčkové silice. Dávkování raději konzultujte s odborníkem. V nadměrných dávkách se totiž chuť hřebíčku stává nahořklou, působí dráždivě a může způsobit otravu. V malém množství by měly hřebíček konzumovat děti, těhotné a kojící ženy. Hřebíčková silice není vhodná pro epileptiky.