zdroj: wikipedia.org
Běžně se jmelí nazývá jmelím bílým - tedy to, co roste u nás. Můžeme se setkat se jmelím z habru, vrby, hlohu, jabloně, javoru, ořešáku černého, ale také jmelí z borovice, jedle nebo z pupenů. To proto, že jmelí je poloparazitický keřík, jenž vytváří na hostitelském stromě kulovitou korunu - klidně v průměru přes půl metru - roste na listnáčích i jehličnanech. Má se za to, že nejkvalitnější je jmelí z jabloně, hlohu či také jmelí dubové a borovicové. Velmi jedovaté je jmelí topolové, a proto se nedoporučuje je používat. V současné botanice se jmelí dělí na základní dva druhy, a to právě jmelí bílé neboli listnáčové a jmelí jehličnanové. V léčitelství či pro farmaceutické účely se však nerozlišuje.
Stálezelené listy jmelí jsou kožovité, kopisťovité, celokrajné. Květy jsou zelenavé, bobulky - plody - mají bílou až nažloutlou barvu, uvnitř jsou slizovité. Jmelí má květy v období března až května. Botanický rod jmelí - Viscum - zahrnuje asi 100 druhů, které se vyskytují hlavně v tropických oblastech Afriky, Asie (jsou známé žluté, oranžové, načervenalé nebo červené varianty plodů) a Austrálie. U nás se z tohoto přírodního bohatství nachází pouhý zlomek. Ve střední Evropě prostě najdete jen již výše zmiňované jmelí bílé.
Pro zajištění drogy ze jmelí se využívá mladých větviček s listy slabšími než 5 mm, které se sbírají od prosince do února. Suší se ve slabých vrstvách nebo svazečcích uvázaných na šňůrkách při teplotě do 40 °C. Bylinka schne docela pomalu. Usušená má žlutavě zelenou barvu, slizovitě hořkou chuť a nažluklý pach. Pro domácí léčení se doporučuje nasušenou bylinku skladovat v dobře uzavřené, nejlépe skleněné nádobě a chránit před světlem.
Přejít na sekci článku:
Jmelí, bylina čarodějů
zdroj: shutterstock.com
Jmelí bývá někdy i pro svůj vzhled a díky tomu, že roste na stromech, považováno za čarodějnou bylinu. Bývá však opředeno spoustou mýtů a pověr. Již dávní Keltové znali jeho "čarodějné" a léčivé schopnosti. Jmelí dokonce považovali za posvátnou bylinu. Údajně druidové sekali jmelí zlatým srpem o významných svátcích, jako byl slunovrat a při novoluní. To už přece říkávaly naše prababičky, které se zabývaly bylinářstvím, že některé byliny natrhané kupříkladu za úplňku (nebo na svatého Jana) mají silnější účinky.
Keltský rituál sekání jmelí měl navíc svoje pravidla: jmelí se při dopadu nesmělo dotknout země. Nebo s ním směli zacházet pouze muži a mohli je darovat ženě. Díky svým lepivým složkám prý jmelí umí udržet svazek mezi ženou a mužem. Kromě těchto všelijakých magických schopností též tento poloparazit chrání před ohněm a nedobrými čarodějnicemi.
Z trochu novějších tradic určitě znáte spojení jmelí právě s obdobím Vánoc, kdy se zavěšuje nad dveřmi a muž má pod ním políbit ženu. Tento zvyk pochází z Anglie. Za každý polibek se má utrhnout jedna bobulka jmelí, poslední se nechá až do následujících Vánoc, aby prý z domu neodešla láska. Také se říká, že čím je na větvičce více bílých bobulek, tím nás čeká v příštím roce více štěstí. V Rakousku se jmelí zavěšovalo nad stolem, kde bylo prostřeno ke štědrovečerní večeři a mělo zajistit dobrou úrodu v příštím roce. Sedláci je poté zaorávali do první brázdy. Ve francouzsky mluvící části Švýcarska nosily nevěsty na hlavě věneček z klasů ječmene, květů sporýše a větviček jmelí na zajištění plodnosti. Prostě jmelí k tradicím spojeným s přírodními rituály neodmyslitelně patří.