zdroj: unsplash.com
Žil byl jeden malý rozpustilý skřítek. Skřítek měl veselou povahu, rád pobýval mezi lidmi a povídal si s nimi. V lidských chaloupkách je totiž tolik zajímavého! Rád nakukoval do oken a těšil se, až ho někdo pozve dál. Nebyl to ale obyčejný skřítek, měl kouzelnou moc, uměl pomáhat. Lidé ve vesnici to věděli, a proto si ho často volali. Vždycky to byla radostná událost. Chaloupka, která si skřítka pozvala, byla krásně vyzdobená a lidé uvnitř v nadšeném očekávání lepších zítřků. Skřítek byl hodný a rád přišel. Často se to ale pokazilo. Jakmile ho lidé na prahu dveří spatřili, dostali strach a zabouchli. Skřítek se proto rmoutil, nechápal to. „Vždyť já nejsem ošklivý ani zlý, vypadám přesně tak, jak si lidé přejí, to je má kouzelná moc,“ mudroval a přemýšlel, jak to vyřešit. Někdy lidem svojí podobou naháněl strach, někdy skřítek až moc vyrostl a byl najednou tak vysoký, že ani dveřmi nemohl projít. Až jednou si ho zavolala ševcova žena, která žila ve staré chaloupce na kraji vesnice se svojí rodinou. Skřítek tedy přišel a zaklepal na dveře. Otevřely se a on spustil: „Dobrý den, jsem kouzelný skřítek, kterého jste si pozvala, jmenuji se Předsevzetí, můžu dál?“ Chvíli si napjatě dívali do očí.
„Jé, dobrý den, no jistě, pojďte dál. To jsem ráda, že jste dorazil, moc jsme se na vás těšili,” rozmrzla ševcova žena a už nadšeně skřítkovi připravovala bačkůrky. Zatím to jde dobře, pochvaloval si, a šel se zabydlet do komůrky, která odteď byla jeho.
Skřítek moc dobře věděl, proč tu je. Ševcova žena by chtěla začít cvičit. Často se s takovým přáním setkal a vždycky z něj měl radost. Rád lidem pomáhal k lepšímu zdraví, protože to mělo vliv na všechny oblasti života. Jak ale šel čas, ševcova žena byla pořád něčím zaměstnaná, měla hodně práce a skřítka zanedbávala. Málo si s ním povídala a začala se těšit, až ten host z komůrky odejde a ona bude mít konečně klid. Zapomněla, že jí má pomoci, a naopak byla podrážděná, protože si chtěla komůrku vyklidit. Skřítek tušil, že něco takového přijde. Často se totiž stávalo, že když si lidé skřítka delší dobu nevšímali, kromě něho pak na návštěvu přišel i bubák. Byl plný strachu, velkých očekávání, frustrací a neštěstí. Jak se skřítek zmenšoval, bubák se zvětšoval, až skřítka celého zastínil. Pak se obyčejně stalo, že paní domácí ruply nervy a vyhnala je oba najednou, skřítek neskřítek a bubák nebubák. Bubák zmizel a skřítek měl zase svoji podobu. Tentokrát to ale tak nenechám, naštval se skřítek spravedlivě a šel si se ševcovou ženou promluvit. Přece nebude do chaloupek chodit jen tak! Když už tam je, tak ať se něco děje.
A v tom se něco změnilo. Jako by malilinko cinklo a ševcova žena se zarazila. „Vždyť já jsem chtěla cvičit,“ plácla se do čela. Úplně jsem na sebe v tom shonu zapomněla. Když ale nebudu šťastná já, nebudou ani lidé okolo mě, došlo jí. Ještě chvíli váhala, ale pak se odhodlala se skřítkem minimálně promluvit. Byl tam. A usmíval se. Byl tam i bubák. Ten se pohihňával a mnul si ruce nad příštími událostmi. Skřítek ho zpražil pohledem a doporučil mu, ať nezaclání.
„Ty sama jsi mě stvořila, proč mě vyháníš?“ ptal se skřítek klidně. „Protože jsi moc veliký, nezvládnu to,“ fňukla ševcova žena. „Tak změň představu na takovou, kterou teď zvládneš,“ usmál se a dovysvětlil: „Je správné mít cíl, mít laťku vysoko, ale ty začínáš na bodě nula, nemůžeš rovnou skočit až k poslední, nejvyšší laťce.“ „Takže mám začít tím, že si třeba jen obleču tepláky na cvičení?“ vykulila oči, protože jí to došlo. „Ano, třeba,“ rozesmál se skřítek na celé kolo. Věděl, že už mají vyhráno.
Tak jo, tohle zvládnu, ujišťovala se ševcova žena. Obléct si tepláky přece nic není. Zase je svléknu. Nebudu cvičit. Šla, otevřela skříň, sundala domácí tepláky, oblékla ty na cvičení, hotovo. „Ale vždyť to vážně vůbec nic není,“ uvědomila si uvolněně a samou radostí skřítka objala. „Zítra s těmi tepláky dojdu až před barák!“ zasmála se a jak řekla, tak udělala. Krůček po krůčku si žena zvykala na svůj cíl, nijak na sebe nepospíchala, ani po sobě víc nechtěla. A jako náhodou vždycky v sobě našla sílu jít ještě dál. Jen tak, protože tam prostě vždycky ta síla byla. Vyhnala bubáka a těšila se z každé pochvaly a povzbuzení, které se jí dostalo od skřítka. A opravdu, jednoho dne si uvědomila, že již pravidelně cvičí několik měsíců, že se cítí dobře a že úplně na skřítka v komůrce zapomněla! Tak přirozené jí to připadalo.
„Děkuji ti, bez tebe bych to nikdy nezvládla,“ došlo jí, když si uvědomila, jak to vlastně všechno začalo. „Ale vždyť já jsem ty, jmenuji se přece Předsevzetí, pocházím z tebe a s tím i všechna síla a odhodlání. Všechno jsi to v sobě měla, jen si to potřebovala najít. Jsi svoje hrdinka,“ usmál se skřítek naposled a rozplynul se, protože zaslechl další volání.
